Dlouholetý dopravní policista plk. Josef Budil promluvil o své práci, aktuální situaci na silnicích i osobním životě | Rozhovor | PČR
Středočeský policista plk. Josef Budil je Srdcař s velkým S. Dokazují to nejen jeho odsloužená léta, která letos dosáhnou 45 let, ale i nadšení a zájem pro obor dopravní policie. Mezi řečí Vám dokáže odcitovat přesné znění nových i starších zákonů nebo povyprávět o zajímavostech z půdy domácí, ale i té zahraniční. Za své roky u policie získal velký přehled a motivace ho neopouští, iniciativně se dodnes zapojuje do řady projektů, akcí a opatření.
Nyní je již 14 let zařazený na místo zástupce vedoucího Odboru služby dopravní policie Středočeského kraje. Ke konci roku 2019 ho čeká zasloužený odchod do důchodu, který by si však, pokud by mu tak neukládal zákon, klidně o pár let oddálil.
Můžete ve stručnosti popsat, jaká byla Vaše cesta, než jste se dostal na pozici zástupce vedoucího odboru služby dopravní policie?
K policii jsem nastupoval 1. září 1974, tento datum nikdy nezapomenu, protože mě provázelo celou mojí kariérou. Po ukončení nástupní školy jsem působil 2 roky u útvaru, který měl na starosti ochranu prezidentských kanceláří a některých vládních budov. Následně jsem sloužil na obvodním oddělení v Benešově a 22 let jsem zastával post vedoucího Dálničního oddělení Rudná, kam jsem nastoupil 1. září 1983. Na moje nynější místo zástupce vedoucího odboru služby dopravní policie jsem byl převelen dne 1. září 2005, kde jsem už 14 let.
Mezitím jsem absolvoval vysokou školu v Bratislavě, konkrétně fakultu vyšetřování. Vyučovali na ni profesoři z Univerzity J. A. Komenského, kteří byli velice přísní. Studium bylo náročné, výsledky rozhodně nebyly zadarmo.
Bylo Vaším hlavním záměrem pracovat u policie, a proč jste se tak rozhodl?
Tenkrát se ve Voticích vyšetřoval jeden případ, v souvislosti s ním mě policejní práce velice zaujala a s doporučením známého jsem se přihlásil. Velkou výhodou byla moje velmi dobrá fyzička i zdravotní stav, díky kterým jsem fyzické testy zvládl bez problému.
Když tvrdíte, že jste měl dobrou fyzičku, věnoval jste se v mládí sportu?
Pocházím z rodiny, kde otec pracoval jako sadař a já i moji sourozenci mu museli pomáhat, avšak protože jsem byl nejstarší, většina práce byla na mně. Jedinou pravidelnou sportovní aktivitou, která se udržela dodnes, byla jízda na kole. Ta se mi ale jednou málem stala osudnou.
Mohu se zeptat, co se Vám stalo?
Srazilo mě auto na přejezdu ve Vráži, když jsem se na kole vracel z práce. Náraz mě vymrštil až 2 metry vysoko, zničený blatník u vozidla mi utrhl sval a řidič z místa nehody ujel. Protože jsem měl přetrženou tepnu, zranění bylo opravdu vážné. Poslali pro mě i vrtulník, dávali mi 10% na přežití. Do teď si vše pamatuji, z práce jsem na dopravní nehody i poskytování první pomoci byl zvyklý, proto jsem přítomné paní doktorce pomáhal s obvázáním rány. Později jsem zjistil, že byl pachatel opilý, řídil ukradené auto a navíc měl podmínku. Paradoxně boural i on sám při výjezdu z obce, takže musela sanitka vyjet také k němu. Avšak ani tato nehoda mě neodradila od cyklistiky, na výlety jezdím dodnes, občas se s přáteli vydáme i do zahraničí.
Proč jste nastoupil k dopravní policii? Je Vám toto téma nějak blízké?
Dopravní policie mě velmi zaujala, dokonce jsem na toto téma napsal diplomovou práci při studiu na vysoké škole. Na dálniční oddělení Rudná, dříve pod názvem Drahelčice, jsem se dostal čirou náhodou, ale nakonec jsem rád, že to takhle dopadlo.
Co Vás na Vaší práci nebo celkově práci u policie těší a co třeba již méně?
Těší mě, že je to práce, která pomáhá lidem, a pomáháme řešit jejich problémy. Nejde jen o to, že dáváme pokuty, hlavní náplní naší práce je zajištění bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Práce u policie mě chytla již od začátku mé kariéry a baví mě dodnes.
Netěší mě administrativa, bohužel, je to boj s větrnými mlýny. Vzpomínám si, že nám tvrdili, když v 90. letech začínaly první počítače, že to naší práci pomůže a urychlí ji. Žádnou úlevu však nepociťuji, administrativa naopak přebujela, těchto činností je více než kdy předtím. Z mého pohledu je také často složitá spolupráce s některými složkami, což mě velice mrzí. Jako nadřízený se snažím své lidi motivovat k práci, tomu tak ale u těchto složek není a nadšení z práce policistům kvůli tomu upadá.
Když se ohlédnete za svojí kariérou, co se zásadně změnilo? Bylo dříve méně aut, lepší situace, řidiči byli ohleduplnější? Čím se práce u dopravní policie změnila a proč?
Provoz se od roku 1983, kdy jsem začal u dopravní policie působit, opravdu hodně zvýšil. Po půlnoci se na dálnici, obrazně řečeno, dal hrát golf, protože tam v podstatě nikdo nejezdil. Vstupem do Evropské unie a povolením volného pohybu došlo k několikanásobnému vzrůstu počtu osobních i nákladních vozidel v dopravě. Pro představu na dálnici D1 v okolí Prahy průměrně projede během 24 hodin kolem 110 000 vozových jednotek. Jedná o roční průměr, takže do hodnot započítáváme i státní svátky jako jsou Velikonoce nebo Vánoce. Je to obrovské číslo, které bude nejspíš stále stoupat.
Po roce 2000, kdy byly agendy jako vystavování řidičských průkazů nebo rozhodování o přestupcích předány městským orgánům, zaznamenávám velký úpadek morálky a zvýšení agresivity řidičů. Ta je způsobena hlavně uspěchanou dobou, kdy každý z nás se snaží něco dohnat. Chybí mi ohleduplnost lidí jeden vůči druhému, protože chybovat je lidské, může se to stát každému. Je důležité respektovat druhé, dané osobě pomoci a přiznat, že by se to mohlo stát i jemu. Nespáchat nikdy přestupek je prakticky nemožné, nikdo není neomylný.
Jak nahlížíte na aktuální dopravní situaci na silnicích v souvislosti se zvyšujícím se počtem dopravních nehod? Proč si myslíte, že tomu tak je a co by tuto situaci mohlo zlepšit?
Nemyslím si, že by řešení záviselo na výši pokut. Je to nejen můj osobní názor, ale i názor několika kolegů/odborníků. Pokud nenastane bezprostředně po spáchání přestupku nebo trestného činu trest úměrný tomuto jednání, nikdy se osoba ze svých činů nepoučí. Před rokem 2000, kdy bylo řešení těchto agend v gesci Policie České republiky, byli policisté vázáni určitými lhůtami, díky kterým se věci vyřešily daleko rychleji než v dnešní době. S nástupem účinnosti nového správního řádu, který nabízí více možností řešení přestupků, se řada lidí snaží ze svých činů „vybruslit“. Dle mého názoru by v rámci dopravních přestupků mělo existovat pouze stručné, zkrácené řízení, které by zajistilo efektivitu uloženého trestu.
Dále mě napadá ještě další důvod dnešní kritické dopravní situace a přístupu ke kriminalitě jako celku. Již Karel IV. prohlásil: „Špatný to zákonodárce, který nedodržuje zákony své“, z čehož vyplývá, že i lidé u moci by měli zákony, které tvoří, dodržovat a jít lidem příkladem. V některých zahraničních státech to tak funguje, vzpomínám si na švédského krále, který se v televizi občanům omlouval, že mírně překročil rychlost a slíbil, že se to víckrát již nestane.
Pokud tedy nedojde ke zklidnění ve společnosti, k vzorovému jednání některých lidí, ale hlavně k odklonění od finančního trestání k jiným postihům, jako je okamžité odebrání řidičského oprávnění, dopravní situace se nezlepší. Nejsem ani příznivcem odpustků, v rámci kterých správní orgány přestupky neřeší podle přesného znění zákona a řidiči dostávají mnohem mírnější tresty, než by měli. Často ani nedochází k dohledání prohřešků, které osoba spáchala v minulosti, a tresty za opakované přestupky se tak nestupňují, jak by tomu mělo být.
Jaká je podle Vašeho názoru nejdůležitější vlastnost či schopnost řidiče? Na co by člověk neměl zapomínat, jakmile je účastníkem silničního provozu?
Prvořadé je třeba si uvědomit, že řídím vozidlo, tedy smrtící zbraň, a měl bych se podle toho chovat. Obzvláště to platí při vjezdu a opuštění místa s dopravním omezením, kdy bych se měl v danou chvíli věnovat jen a pouze řízení. Vždy se soustředit na jízdu! Navíc je důležité být k sobě upřímný a přiznat si hranice schopností svých i vozidla, které řídím. Hazardování se za volantem nevyplácí. Řidiči by měli jezdit tak, jak je dáno, a to platí nejen na horní hranici povolené rychlosti, ale i tu spodní. Pokud je například na místě nejvyšší povolená rychlost 100 km/h, nepojedu tam 40 km/h, aby řidiči jedoucí za mnou nebyli nervózní a nevytvářely se tak podmínky pro výskyt chyb a zbrklých manévrů. Chybovat může každý, ale i sebemenší chyba zablokuje daný úsek, a to zkomplikuje dopravní situaci velkému množství řidičů. Ti jsou pak nervózní, více chybují, způsobují dopravní nehody a vytváří se tím začarovaný kruh.
„Dopravní policie je služba veřejnosti, tento názor mi nikdo nevymluví, ale je třeba účastníky také trestat za spáchané přestupky. Pokud je řidič zastaven například za telefonování za jízdy, není trestaný policistou, ale je trestaný policistou dle zákona, který je povinen jako účastník provozu znát, a pokud ho nezná nebo úmyslně nedodržuje, je to jen jeho chyba.“
Již několik let organizujete akci Den Bezpečí v Berouně – mohl byste ve stručnosti popsat, o jakou akci se jedná a co Vás motivovalo k tomu se do tohoto projektu pustit?
Dnu bezpečí v Berouně se věnuji již několik let, ale není to jediná akce, na které se podílím. Na těchto akcích mě baví především to, že můžeme nastínit aktuální problém, seznámit veřejnost s policejní technikou a s prací všech bezpečnostních složek, společně s dalšími subjekty vytvářet povědomí o preventivních doporučeních nenásilnou formou, která se lidem lépe ukládá v paměti. Návštěvníci si osobně vyzkouší chování vozidla při nárazu nebo při otočení automobilu kolem své osy při dopravní nehodě a sami pocítí, jak důležité je používání bezpečnostních pásů.
Máte nějakou vzpomínku z policejní praxe, která Vám zůstala v paměti, ať už pozitivní či negativní? Můžete nám ji popsat?
Víte, co já jich mám? Ale moje nejoblíbenější vzpomínka je, jak jsem zachránil život Karlu Svobodovi. Jel jsem z jednání, ten den zrovna pršelo, a v protisměru jsem zahlédl sportovní auto ve smyku, které poté vyletělo ze silnice a převrátilo se na střechu. Díky svým dlouholetým zkušenostem jsem poznal, že bude potřeba zásahu hasičů i záchranné služby, proto jsem událost okamžitě ohlásil vysílačkou na operační středisko. Jakmile jsem na místo dorazil, všiml jsem si, že auto leží koly vzhůru v silničním příkopě, kde protékala voda a hromadila se uvnitř vozidla. Hrozilo, že se posádka vozidla utopí, proto jsem vyrazil zadní sklo, aby mohla voda volně protékat. Pomohl jsem řidiči se dostat ven, v tu chvíli jsem ale netušil, o koho se jedná. Na místo posléze dorazily složky integrovaného záchranného systému, které se postaraly o vyproštění spolujezdce. Já si převlékl špinavou uniformu, pokračoval v jízdě a nikomu o tom neřekl kromě svého nadřízeného. Po nějaké době k nám do práce dorazila televize s pošťákem Ondrou v rámci pořadu Pošta pro tebe. Ten si mě pozval do vysílání, kde jsem se setkal s Karlem Svobodou, který hledal „bílého anděla“ z místa nehody. Až touto cestou se všichni dozvěděli, že tím andělem jsem byl já ve své bílé „dopravácké“ uniformě.
Avšak tohle nebyla jediná záchrana života během mé policejní kariéry, těch byla řada, jen jsem nikdy neměl potřebu o nich někomu říct.
Byly pro Vás tyto situace postupem času čím dál jednodušší? Nebo jste je vždy psychicky prožíval stejně intenzivně?
Každá dopravní nehoda je originál, stejně to prožívat ani není možný. Vždy mě to zasáhlo z jiných důvodů.
Umíte odpočívat, nebo si práci nosíte i domu? Jak nejraději relaxujete?
Nejsem workoholik, ale jakmile je v práci více zařizování a povinností, občas si starosti nosím domu a večer nad nimi přemýšlím. Stává se mi, že si v noci na něco vzpomenu, vstanu a jdu si myšlenku zapsat, abych na ni nezapomněl.
U PČR jste téměř 45 let, neměl jste někdy období, že jste chtěl odejít? Jak jste tyto pocity překonal nebo co Vám osobně pomohlo?
Jednalo se o období po Sametové revoluci, v 90. letech, kdy byla situace velice hektická. Někteří lidé na mě „ušili různé komploty“, a ačkoliv jsem stále vytrvával a obvinění jsem ustával, po nějaké době toho na mě bylo už příliš. Na inspekci jsem byl více než doma, dokonce jsem i podal žádost o uvolnění ze služebního poměru. To jsem si však nakonec rozmyslel a dva týdny před nabytím účinnosti jsem ji stáhl.
Jak se k Vaší práci staví rodinní příslušníci? Chtěli Vaše děti nebo chtějí Vaše vnoučata jít ve Vašich stopách?
Jak já sám říkám, policistou se musí člověk narodit, takže ta práce vás musí bavit. Vnoučata mě ráda vidí v uniformě, ale policisty být ona, ani moje děti, nikdy nechtěla. Já je do toho nikdy nenutil, člověk musí cítit, že je to práce pro něj. Jinak ho to nebude bavit a nebude práci odvádět tak, jak by měl. Nikomu ani policejní práci nevychvaluji, znám její úskalí a ne každý se pro ni hodí. Avšak pár lidí jsem doporučil a většina z nich slouží dodnes.
Pokud byste měl možnost začít zase od začátku, změnil byste něco ve svém kariérním postupu? Rozhodl byste se jinak?
Nejspíš ne, spíš bych některé věci dělal jinak. Rozhodně bych neměnil přístup k lidem, ten si myslím, že mám správný. Jen bych si držel větší odstup od některých orgánů a organizací, protože na Vás pak mají tendenci příliš tlačit.
Máte na závěr nějakou radu nebo myšlenku pro dnešní začínající dopravní policisty?
Doporučil bych jim se hlavně nenechat odradit už v prvopočátku, protože začátky jsou ve většině případů úplně nejtěžší. Do této práce by měli položit celé srdce, měla by je bavit a musí to opravdu chtít. Pokud má člověk v plánu nastoupit k dopravní policii, zásadou je znát právní předpisy. Těžší situace je třeba si analyzovat ve své hlavě, uvědomit si, že policista je ten, co celou situaci vede a s dostatečnými znalostmi práv a povinností ho nikdo nikdy nenachytá. Zákrok by měl být veden s razantností, ale ve vší úctě k osobě, se kterou jednám. Občas policisty odradí řidiči „křiklouni“ – s nimi musíte jednat s absolutním klidem a ukázat jim, že agresí se v dané situaci daleko nedostanou. Následně jim všechny okolnosti vysvětlit, aby shledali důvod našeho jednání, tím je všechen vztek opouští, a přestože jim za jejich činy byl uložen trest, odjíždí uklidnění a s pochopením. Na konci Vám kolikrát i podají ruku a poděkují, oceňují totiž u policistů férové jednání. Snažím se je vždy přesvědčit o tom, že problém musíme řešit všichni společně, nejen sama policie. Kolegové takovéto řidiče dokonce i záměrně odkazují na mě, já totiž miluji s nimi diskutovat a vše jim osvětlovat.
Rozhovor vedla a zpracovala nprap. Mgr. Lucie Kostečková, tisková mluvčí P ČR Středočeského kraje